Mrazivé vyprávění z doby, kdy Šumavu pohltil krvavý sníh
Příběh inspirovaný jedním z největších přírodních i lidských neštěstí Šumavy. Odlehlé osady pod Huťským štítem čekají v dubnu 1853 na příchod jara. Marně. Dočkají se jen přívalů sněhu, který všechno a všechny pohřbí. A taky hladu, neznámé epidemie, hrůzy a šílenství. Někteří si vyberou smrt, jiní se v boji o přežití zřeknou vlastního lidství. Ozvěnu té dávné tragédie si dodnes předávají potomci jednoho z rodů, zatímco hrůzné dědictví čeká na své odhalení.
Román, který ctí horor i detektivku, vypráví prastarý příběh o boji dobra proti zlu a odpuštění proti nenávisti. Příběh o strachu a nepochopení, co přechází z otců na syny. Alespoň do momentu, kdy na scénu vstoupí ta, jež v mužském světě nemá ani právo na jméno — Vona.
–––
Schopnost nasvítit českou periferii jakožto prostor neklidu, proměnlivých identit a nezpracovaných traumat, zatímco zbytek národa je dodnes posedlý biedermeierovským klidem na práci, který završí kachničkou k nedělnímu obědu, pak činí z Petry Klabouchové osobnost, která ve všelijak zpřetrhané tradici českého hororu dlouho scházela.
— Jarmila Křenková o románu Ignis fatuus, Seznam Zprávy
Stará Klostermannova povídka a jedna pamětní deska na zdi kapličky na Cimrukách připomínající dávnou tragédii mě přivedly na stopu zapomenutého příběhu ze samých vršků Šumavy. Tak jako jsem já pátrala po střípcích těch starých příběhů, nechávám čtenáře pomalu nahlédnout do utajené historie starých křivd. A něm hledat odpověď na otázku, zda lze předem danou nit osudu přetrhnout.
— Petra Klabouchová, autorka